Na řece to většinou plyne v pohodovém tempu. Slunce, sem tam volej, kde si trochu mákneš, nebo naopak necháš loď pomaličku klouzat. A pak se najednou zjeví jez. Nenápadně, bez velkého varování. Jez není třídní nepřítel, ale když ho podceníš, celkem rychle ti tvou chybu vysvětlí.
Abys na vodu nemusel jet jenom s Vendou a mohl si s klidným srcem vlézt i do kánoe s Bendou, přečti si náš malý návod.
Jak poznám, že se blíží jez?
Jeden z běžných omylů vodáckých zelenáčů je očekávání, že jez jasně uvidí už z dálky. Nebo uslyší. Jenže on často není vidět až do poslední chvíle. Mnohem spolehlivější je sledovat signály kolem sebe, mnohdy i stovky metrů před samotným zlomem.
Proud se jakoby uklidní, voda zpomalí a vytvoří těžký volej. Najednou je potřeba se silou opřít do pádla. Hloubka řeka postupně narůstá. U břehu se začnou objevovat stavby, které tam nejsou náhodou – staré mlýny a malé vodní elektrárny. A přesně tohle je ten moment, kdy je dobré zpomalit a začít před sebou hledat rozpoznatelné části jezu.
Tip: Nech si poradit
Hodně ti pomůže Vodácká navigace. Můžeš si v ní nastavit konkrétní úsek a aplikace tě podle GPS povede po řece. Ukáže, kdy můžeš čekat jez, jeho fotky, popisek, jak ho překonat, a dokonce i grafický náčrt pro rychlejší orientaci. Není to autopilot, musíš ji sledovat, ale dokáže zachránit den i suché oblečení.
Realita českých řek, hlavně v létě, je nízký stav vody. Takže i když uděláš všechno správně, klidně se můžete s lodí seknout na koruně nebo uprostřed propusti. V tu chvíli přichází na řadu ta méně elegantní část vodáctví – odrážení nohama, snaha to tělem rozhýbat, odstrkování pádlem, a nakonec vystoupení z lodi, aby se loď odlehčila. A kdo říká, že se mu to nikdy nestalo, tak pěkně kecá.
Jakmile víš, že se blížíš k jezu, zpomal. Klidně si to napřed pomalu připluj omrknout blíž, nebo ještě lépe vystup na břeh a prohlédni si ho ze souše. Taky sleduj ostatní vodáky, kudy pluli, kde se sekli a co se dělo pod jezem. Kameny, mělčina nebo životu nebezpečný válec ti mnohdy napoví víc než jakákoliv rada.
Když se rozhodneš sjet jez, je dobré to udělat vědomě. Napřed lehce zabrat proti proudu, pak srovnat loď a nabrat rychlost. Pomoc háčka tu někdy může být na škodu, takže pádlo na klín a držet balanc. Vyplašený háček, držící se zuby nehty obou bortů, je často důvod, proč se z plánovaného sjezdu stane neplánované cvaknutí.
Kudy se ty jezy teda sjíždí?
Možností je víc a každá má to svoje. Některé jezy se proplouvají šlajsnou (jinak řečeno propustí), která bývá vymezená betonovými zídkami. Modernější šlajsny bývají spojené s rybími přechody. Buď zvlášť, nebo v podobě tzv. kartáčové propusti. Umělé kartáče mají za úkol zpomalit tok vody a tím rybám usnadnit pohyb. Vydej se v tempu legend a vyzkoušej si, jaký je mezi šlajsnami rozdíl.
Jiné jezy se sjíždí po koruně. Prostě proto, že tam šlajsna není, nebo je třeba zavřená. U takového jezu je potřeba víc sledovat, co je pod ním. Kameny nebo mělčina dokážou překvapit. Není ostuda vylodit se a jít to omrknout. Chceš splutí bez překvapení? Tak zkus plavbu z Nižboru do Zadní Třebaně. Čekají tě 3 nesjízdné jezy a 2 po koruně s čistým dojezdem.
Ani tzv. „podobojí“, tedy to, že lze jez překonat jak šlajsnou, tak i po koruně, není výjimka. Speciální disciplínou jsou vodácké skluzavky neboli šupny. Dřevěné „tobogány“, které tě na vteřinku zvednou nad hladinu a pošlou dolů. U nás jsou šupny vcelku vzácnost, ale jednu si vyzkoušíš zhruba v polovině třídenního útěku z reality na řece Sázavě.
A pak jsou jezy, které se prostě nesjíždí. Tam je rozhodnutí jednoduché. Vystoupit, přenést loď a plout dál. Bez hrdinství, bez zbytečných pokusů. Všechny popsané typy si vyzkoušíš, když absolvuješ naší šestidenní vztahovou terapii.
Jez není strašák, ale ani kulisa, kterou můžeš ignorovat. Stačí ho vnímat, dát si čas na rozhodnutí a nepřepálit to. Pak zůstane to, kvůli čemu se na vodu jezdí. Klid na hladině, lehké napětí před sjezdem a ten krátký moment pod jezem, kdy začneš vymýšlet, jak dostat loď zpátky proti proudu a dát si ten sjezd ještě jednou.
