Při sjíždění slavné vodácké řeky Berounky to určitě zakotvi u ještě slavnější hospůdky, kterou už druhým rokem provozuje Petr Danda. V Hostinci u Rozvědčíka, který tento rok slaví 90. výročí od založení, můžeš Petra potkat nejenom jako majitele, ale taky jako provozního a číšníka. Spolu s ním se na tebe těší i jeho partnerka Tereza, která má pohostinství v krvi a vlastně si tak společně s Petrem plní i svůj sen. Tereza vyrůstala v rodině, která svůj život zasvětila gastronomii a jablko tak nepadlo daleko od stromu. Petrova partnerka sice celý život učí, ale spolu s Petrem žije svůj druhý život v hostinci, kde se ujala i organizace hudební akce Léto na Rozvědčíku. Jestli jsi vodák, cyklista, vášnivý čtenář Oty Pavla, nebo prostě jen kolemjdoucí turista, tady si určitě najdeš svoje.
Ahoj Petře, proč ses rozhodl začít provozovat právě Hostinec U Rozvědčíka?
(Petr) Když jsem se sem před 5 lety nastěhoval do chaty, chodil jsem sem na pivko a seznámil jsem se s bývalým provozovatelem. Bylo to tu dost neutěšené, jak prostor, tak služby. Když se pak hostinec uvolnil a minulý provozovatel skončil, rozhodl jsem se to vzít, obnovit tradici a dát tomu úroveň. Chtěl jsem, aby byli lidi spokojení a aby se sem vraceli.
(Tereza) Pravdou je, že všichni místní vzpomínají na majitele, který tady byl před 30 lety. Od té doby se tady vystřídalo spousta provozovatelů a většinou zanechali spíš negativní stopu. My bychom rádi navázali právě na to, jaké to tu bylo tehdy.
Co tě na Rozvědčíkovi nejvíc zaujalo a přimělo k jeho obnově?
(Petr) Je to legendární hospoda, je to taková tradice. Bylo mi líto, že ztratila jméno. Vloni se sem vrátila spousta vodáků a říkali, že už ji poslední roky míjeli a nezastavovali se tu, protože to prostě nebylo dobrý… To byl můj hlavní motiv.
Jaký byl první dojem, když jsi poprvé vešel do hostince?
(Petr) Byl jsem tady poprvé, když mi bylo 8 let. Když jsem se sem vrátil před 5 lety, objevila se mi ta vzpomínka. Vybavil jsem si prostor, kde jsme spali. Hospodu uvnitř jsem si moc nepamatoval. Bylo to příjemné, takový prazážitek. Naskočily mi vzpomínky z dětství, jezdili jsme sem s tátou na čundry, ten pocit byl dobrej.
Představoval sis někdy, že budeš provozovat hostinec na břehu Berounky?
(Petr) To vůbec. Říkal jsem si před pár lety, když jsme se nastěhovali do chaty, že by bylo fajn mít hospodu. Nikdy jsem ale vážně neuvažoval, že bych do toho šel. Až když skončil minulý nájemce, tak jsem se rozhodl, i když nejsem z oboru.
Jaké největší výzvy jsi musel překonat při obnově?
(Petr) Úplně všechno, protože jsem o tom nevěděl vůbec nic. Vše, co se týká vybavení hostince, kuchyně, veškeré provozní věci, které jsou s tím spojené. Začal jsem přemýšlet, co všechno se musí vybavit, nakoupit, naplánovat, že si musím sehnat dodavatele, vymyslet menu.
Ovlivnily tě nějak knihy Oty Pavla, když ses rozhodoval, zda provozovat Hostinec u Rozvědčíka?
(Petr) No, nedá se říct, že bych se rozhodnul na základě jeho knih. Samozřejmě, že příroda tady vylíčená Otou Pavlem je nádherná a že prostředí je inspirace a klid. Moc mě to ale neovlivnilo. Znám tuto krajinu tím, že tady žiju.
Pro koho je hostinec určený? Přijdou si na své nejen vodáci, ale i další návštěvníci?
(Petr) Vodáci hlavně přes léto. Když je sezona, je nejvíc vodáků. Jezdí sem ale i motorkáři, cyklisti nebo starší lidí na elektrokolech. Rodiny s dětmi na obědy přijedou autem. Chodí i spousta turistů. Čundráci tady můžou přespat.
Co bys doporučil každému, kdo navštíví Rozvědčíka, aby určitě vyzkoušel z vašeho jídelníčku?
(Petr) Určitě všechno. Jako takový základ máme klasická česká jídla – svíčkovou, guláš, plněné knedlíky s uzeným, borůvkové knedlíky. Snažíme se ale jídelníček obměňovat. Občas máme pečenou roládu, kuře na paprice, něco s těstovinami, něco s bramborem. Máme skvělého kuchaře, tak se lidé olizují. Je to vidět i na zbytcích, za celý víkend je jen malý kyblík zbytků.
Jaká je vaše oblíbená vzpomínka na vodu a vodáctví?
(Petr) Abych se přiznal, já jsem na vodě nikdy nebyl, v životě jsem nejel na lodi. Láká mě to, ale v zimě bych nejel, v létě se tam nedostanu. Nikdy jsem neviděl krajinu údolí Berounky z vody, což by mě zajímalo. Doufám, že to vyjde letos alespoň na dva dny a vodu si projedu.
(Tereza) Nejčerstvější zážitek mám z loňska. Jela jsem vloni v srpnu se svými dětmi právě Berounku, když už nebylo tolik vodáků a to bylo fajn.
Co vás inspiruje při výběru jídel a nápojů do nabídky hostince?
(Petr) Co se týká jídel, inspiruje nás tradiční česká kuchyně. Odvíjí se to od toho, že na Berounce je spousta kempů, kde se dají objednat smažená jídla, párek v rohlíku atd. Proto jsme od smažených jídel ustoupili. U nás si hosté dají kvalitní česká jídla.
Pokud jde o pivo, chtěli jsme, aby tady byl Bakalář, místní rakovnický pivovar, s kterým je výborná spolupráce. Oni jsou rádi, že jsou tady a my jsme rádi, že je tady máme.
(Tereza) Co se týká ostatních nápojů, nemáme kofolu ani colu. Máme točenou švestkovou limonádu od kladenské firmy Kalábria a lidé to kvitují.
Jak se tvoje práce se dřevem projevuje v hostinci? Máš tam vlastní výtvory?
(Petr) Můj vlastní výtvor, to je rekonstrukce stánku. Stál tady přes 30 let, byl špinavý, vevnitř zchátralý, tak jsme se rozhodli, že uděláme rekonstrukci. Chceme, aby když sem lidi přijdou a dají si dobré jídlo, aby seděli v hezkým prostředí.
(Tereza) Lidé, kteří to tady znají, říkají, že se to příjemně prosvětlilo.
Setkali jste se už se zajímavými vodáckými historkami vašich hostů?
(Tereza) Není to na dlouhé příběhy. My si rádi popovídáme, ale během obsluhování to moc nejde. Spíš nám přijde zajímavé, kolik se tady potká lidí, kteří zjistí, že se nějak znají, nebo mají společného známého. I nám se to stává, že zjistíme, že máme společné známé, nebo jsme se už někde potkali. Je to nečekané a milé. Je to takové propojovací místo.
Jak vypadá typický den v hostinci během letní sezóny?
(Petr) Ráno příprava kuchyně, výčepu, obsluhování hostů. Je to radost, když máte plnou zahrádku, lidi jsou spokojení, chválí jídlo, pití. Oceňují, jak jsme rychlí v nošení jídla. Večer pak následuje úklid. Domluvili jsme se, že je lepší vše uklidit a připravit večer, i když není už moc síla. Ráno si pak můžeme trochu přispat.
Co byste poradili někomu, kdo sní o tom, že by si otevřel hostinec nebo restauraci na podobném místě?
(Petr) Ať se toho nebojí. Podobných míst mnoho není, ale jsou taky známý restaurace nejenom na Berounce, ale i na jiných řekách, v jiných destinacích. Chce to péči, chce to údržbu a dát tomu lásku.
(Tereza) Nebát se toho, nedělat to pro peníze a dělat to ze srdce. Když lidi vidí, že to děláme z lásky k místu, z tradice, tak to ocení. Rádi posedí a vrací se.
Jak vidíte budoucnost Rozvědčíka? Máte nějaké plány na další vylepšení nebo akce?
(Petr) Budoucnost se jeví dobře. Zatím mám smlouvu na 5 let, teď jsem tu druhou sezónu. Vylepšení je ještě spousta – teď jsme zrekonstruovali stánek, ještě je potřeba doopravit sloupy, udělat novou stříšku a další úpravy co se týče domu, zdí apod.
(Tereza) Letos jsme nastartovali koncerty, protože se tady dřív konaly v rámci léta na Berounce. Chtěli jsme na to navázat, ale nechtěli jsme to dělat ve velkým. Rozhodli jsme se, že je uděláme sami, časem se případně spojíme s ostatními. Celé léto máme program koncertů, to je náš provozovatelský top léta. Moc děkujeme našemu generálnímu partnerovi pivovaru Bakalář, že nám pomáhá.
Většina kapel tady hraje, protože tady chce hrát. Spousta z nich tady kdysi hrála. Když to vypadalo, jak to vypadalo, tak sem nejezdili a teď si tady rádi zahrají. Nemusíme nikoho shánět, volají sami. Jenom koncert maďarské kapely Johny Cash revival jsme zorganizovali sami, domlouvali jsme to už od loňského srpna. Byl to trochu maraton, jednou se nám měnil i termín, ale dopadlo to skvěle, lidi i kapela byli spokojení.
Co pro vás osobně znamená být „srdcařem od vody“?
(Petr) Ten se ze mě postupně stává. Vlastně už stal vloni, kdy jsem se poprvé vykoupal v Berounce. Je to krásný pocit, když se sem lidi vrací, jsou nadšení a my jim můžeme naše služby poskytovat.
(Tereza) Když někdo přijede, posedí tady, dá si jídlo a odchází s tím, že mu tady bylo dobře, to je ten důvod. Je to k nezaplacení, zní to sice jako klišé, ale je to tak.
